Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Sebestřed

10. 08. 2018 8:00:00
Jsem snad zlým milencem? Snažil jsem se to nyní ověřit, proto jsem ze sebe vydal víc, než je mé maximum.

Před tím, než přišla Anastázie domů, jsem do sebe hodil 3 modré pilulky, zapil to ledovou skotskou a byl jsem připraven. Nevěděl jsem vlastně, co to způsobí, ale za chvíli jsem to cítil. Když vcházela do dveří, cítil jsem až zvířecí touhu zmocnit se jí. Hodil jsem jí na postel, ne laxně, ale naopak jsem chtěl dokázat, že jsem se pro tento moment narodil a nic jiného, než milování se s ní pro mne nikdy neexistovalo, ani existovat nikdy nebude. Strhnul jsem z ní její červené šaty, které měla tak dlouho a měla je pravděpodobně tak ráda. Nic neříkala, celá se podvolila a pouze ležela na posteli. Položil jsem své dlouhé hubené nohy na postel a postupně jsem se jí začal vášnivě dotýkat. Nebyly to nemotorné a unáhlené pohyby, které dělají mladiství při prvních zkušenostech a svou neznalostí, nerozvážností a prudkostí si zkazí romantické chvíle s protějškem. Mé pohyby byly jako plamen ovládaný mnou. Má mysl byla komplexní zapalovač, jehož intenzitu ovládám pouze svou dokonalou jasnozřivostí. Ale i když si určitý moment mého dokonalého sexuchtivého divadélka vyžadoval snížení plamenu, někde vzadu hluboko v mysli, byla touha ještě o to větší a těšila se, až přijde její vyvrcholení a bude moci zazářit, jako režisérovo eso v rukávu.

Nechápal jsem nic. Anastázie byla stále netečná, po celou dobu se téměř nehla, absolutně jsem to nevnímal. U její loajální tváře, která měla z určitého úhlu podobu psí, akorát zdůrazňovala rysy jí vlastní. Měla modré pronikavé oči, které pohledem neuhýbaly, ba naopak, dokázala svýma naplno otevřenýma očima upřít pohled na cokoliv, co jí v daný moment zaujalo. Skálopevně věřím, že pokud by stála na kolejích pár metrů od houkajícího vlaku, zatímco by zahlédla v dálce něco jí blízkého, nepohnula by se ani o jeden jediný píď. Z určitého úhlu měla také špičatější nos, jaký jsem vídal spíše na fotkách u větších vůdců minulého století, ale nikdy jsem tuto část jejího obličeje nebral příliš zřetel. Avšak byla mi víc než vlastní její mohutná pusa, která zdůrazňovala její mnohomluvnost. Rozhodně ne v daném období, poslední měsíce jí používala méně, než by si zasluhovala, avšak, když jsem vychodil kinetiku (jak jsme se oba pozdějí shodli, bylo to nesporně vrcholné období našeho vztahu), používala jí naopak častěji. Její rysy, které byly samy o sobě rozdílné a v společné kombinaci víc, než zvláštní, vytvářeli ojedinělou krásu, kterou lze zachytit jen stěží.

Nyní? Potenciál a celou svou energii zanechávala v posledních dnech na prahu našeho podnájmu. Při milování se doposud nepohnula ani o jeden jediný milimetr. Vlastně ano, odehnala tu otravnou mouchu, která zde pobývá už od rána. Bylo nemožné jí vyhnat, venku řádili lednové mrazy, tudíž jsem se snažil tu malou potvůrku opomenout. Anastázie se dívala na noční stolek do rozsvícené lampičky, zatímco mé dokonalé představení bylo v plném proudu.

V minulosti jsem při našem, pro mě pasivním, leč do puntíku dokonalém aktu lásky nemusel vynaložit ani špetku námahy. Při našem milování měla Anastázie tendenci ze sebe vždy vyždímat víc, než lze považovat za pouhopouhé maximum. Nazval jsem to u ní „bohatou chudobou“, kterou jsem u ní vždycky tolikrát ocenil. V minulosti jsem si při sexu s ní vždycky vybavil chudou a početnou rodinu, jejíž otec přinesl domů po celodenní tvrdé práci jeden pomeranč pro celou rodinu. Matka ho v ruce ždímala tak dlouho, až se jí díky jednomu kousku ovoce vytvořili mozoly a následně nezbyla už ani nejmenší kapička šťávy. Miloval jsem její vlastnosti od A až do Z.

Vnímal jsem nejcitelněji její dlouhý nos, pusa se mi nyní z pravého profilu nezdála jejím dominantním rysem, ani její jiskrné oči, které jsem jí celou dobu našeho manželství tiše záviděl. Jako kdyby se karta obrátila. „Vysál jsem z ní snad její vlastní energii ve svůj prospěch?“ pomyslel jsem si. Ne, to nepřipadalo v úvahu, Anastázie byla energie plná po celý svůj život, dávala jej na obdiv kdekomu, i těm nejnicotnějším lidem, kteří pro ní mohli být prospěšni asi jako pro kněze známost s pasákem. „V čem to ale tkvělo a proč byla tak bledá?“ Ptal jsem se znovu sám sebe s absencí jednoznačné úvahy, natož odpovědi.

Moucha stále nepřestávala dotírat, avšak na Anastázii si ani nesedla, neustále mi sedala na pohybující se rameno, kde, jak jsem viděl z periférie svého vidění, si otírá přední pár nohou i přesto, že jsem byl v neustálém pohybu. Snažil jsem se mouchu odehnat, jenomže vždycky pouze přelétla na jinou část těla. Máchal jsem svýma rukama sem a tam, zatímco jsem se snažil uspokojit nejlhostejnější ženu pod sluncem. Musel jsem vypadat komicky, machajíc rukama ze strany na stranu, zatímco jsem pronikal do své ženy pln vášně. Nejenomže mi na komičnosti dodávala ona nechtěná hmyzí návštěva, ale čím víc jsem se blížil vyvrcholení, byla Anastázie lhostejnější a povrchnější, což vyústilo v jednání plné neochoty. Její téměř nucená zloba vyvolávala ve vzduchu pocit absolutního neuatentična, ba co víc, má vášeň, která byla pouze plodem amerických farmaceutiků, dodávala atmosféře v ložnici atmosféru jako na školním výletě, kde chce mít každý ze zúčastněných své odbyto.

Byl jsem téměř u vyvrcholení, moucha dotírala víc a víc a nevypadala, že by si měla dát pokoj. Má žena na mě najednou pohlédla vytřeštěnýma očima, ve kterých se zračila čirá nenávist spojená se špetkou nyvosti, kterou jsem u ní nikdy předtím za celých 7 let nepostřehl. Širokému chřípí a bledé puse vytvářející podivnou grimasu jsem téměř nevěnoval pozornost.

Vyvrcholení. „Chci se dát rozvést, rozvodové papíry ti pošlu poštou“ prohlásila Anastázie. Byl jsem jako v extázi, stále jsem byl u vytržení ze svého dosavadního výkonu. Byl jsem spocený po celém těle i přesto, že pokoj mohl mít nanejvýš 18 stupňů. Ležel jsem natažený na posteli a slyšel jsem, jak si Anastázie vytahuje ve spěchu spoustu oblečení ze skříně. Před očima jsem měl vrcholné momenty poslední hodiny a přemítal jsem, jak by se daly provést ještě lépe. Moucha mi přistála na čele. Otevřel jsem oči, abych ji lapil, ovšemže jsem to nestihl, jak se u těchto potvůrek stává, jsou mrštné a vševidoucí. Bouchnul jsem se do čela s touhou lapit jí. Dozvuk mého smíchu doprovázelo třísknutí vstupními dveřmi a moucha se svým jemným a pravidelným bzučením odlétla buhvíkam, buhvíproč.

Autor: Martin Duplák | pátek 10.8.2018 8:00 | karma článku: 10.24 | přečteno: 208x


Další články blogera

Martin Duplák

Němý sen (báseň)

Interpersonální konflikty - hybatel lidským myšlením. Přítomny i v svobodomyslném a morálním jedinci.

18.8.2018 v 19:30 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 43 | Diskuse

Martin Duplák

Společenské rozpory kvůli.... dvěma šedivějícím pánům?

Pejorativní osočování, názorová nekompromisnost a argumentační neústupnost? Marginalizace a odmítání lidí s byť jen trochu odlišným názorem? Tak by se dala popsat situace, která je nyní po 1. kole prezidentských voleb.

16.1.2018 v 7:51 | Karma článku: 10.90 | Přečteno: 305 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Libor Čermák

Inlajnový duch: Chyťte zloděje!

„To jsme tedy s těmi bruslemi na nohou dopadli,“ povzdychl si Martin Rosťovi. "Takhle znevýhodněnou skupinu, jako jsou inlajnisti, jsem teda dost dlouho neviděl. Nikam nás do obchodu na nich nechtějí pustit!“

19.8.2018 v 6:13 | Karma článku: 5.41 | Přečteno: 202 |

Martin Duplák

Němý sen (báseň)

Interpersonální konflikty - hybatel lidským myšlením. Přítomny i v svobodomyslném a morálním jedinci.

18.8.2018 v 19:30 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 43 | Diskuse

Klára Hlůžová

O myši, která chtěla být výjimečná

Uprostřed širého pole žila myš, kterou už nebavilo být jednou z mnoha a chtěla se začít od svých kolegyň odlišovat. Stále přemýšlela nad tím, co by mohla dělat jinak a pak jí to došlo.

18.8.2018 v 7:54 | Karma článku: 10.50 | Přečteno: 267 | Diskuse

Pavel Pelán

Fantasy povídka - Konec kariéry

... mýty, báje, pohádky, středověké i nonověké legendy, eposy a dávno zapomenuté vzpomínky na budoucnost.

18.8.2018 v 7:49 | Karma článku: 4.98 | Přečteno: 95 |

Libor Čermák

Inlajnový duch: Zákaz vstupu na bruslích

Čím dál tím více nastávala ta doba, kdy byl Rosťa ve svém bruslení jistější. Už to dávno nebyl jen začátečník, který by se bál rozjet, aby o kus dál nespadl. Teď už na nich byl každou chvíli. A to i na cestě do školy a ze školy.

18.8.2018 v 6:13 | Karma článku: 7.34 | Přečteno: 265 |
Počet článků 3 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 184

Literatura, cestování do sebemenších koutečků světa a politika - toť šálek kávy mé.





Najdete na iDNES.cz